Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tahle kapela z Ottawy, vedená sympatickou nenápadnou divoženkou Melanií, je pro mě už pár let srdcovkou. Dokazuje, že i grindcore se dá dělat nápaditě, melodicky a současně v té nejvyšší extrémnosti. Nové album není jiné, jede na vysokooktanovou výbušnou směs toho nejdivočejšího typu technického gridncore a spoustu dalších žánrových příměsí.
FUCK THE FACTS na této desce znovu dokazují, že jsou mistři v tom, jak skloubit extrém, technickou hru a v rámci žánru i chytlavé pasáže. Tam, kde trochu zanudí riffy, se začne sólovat, aby vás vzápětí přitloukly k zemi nekompromisní death metalová baterie bicí soupravy. Tohle bylo v poslední sestavě kapely velmi silnou zbraní a na desce „Desire Will Rot“ ji FUCK THE FACTS vyleštili k dokonalosti. Na nespoutaných grindcoreových vlnách se z hlubin tu a tam vynoří skvělá kytarová melodie a dodá skladbě přesně ten element, pro který tuhle kapelu miluji. V druhé části desky hojně dochází i k noisemetalovým experimentům, které ústí až v ambientní mlhu. V té vás Kanaďané nechají chvíli bloudit, aby vás na konci opět rozsekali na nudle. V rámci grindcore scény jedno z nejlepších a nezajímavějších alb minulého roku.
9 / 10
Pleine Noirceu (2020)
Desire Will Rot (2015)
Die Miserable (2011)
Unnamed (EP) (2010)
Disgorge Mexico (2008)
Stigmata High-Five (2006)
Backstabber Etiquette (2003)
Escunta (2002)
Mullet Fever (2001)
Discoing The Dead (2001)
Vagina Dancer (2000)
Fuck The Facts (1999)
Hned první skladba naznačuje, že u DEUS MORTEM se věci začínají měnit. Poláci posunuli svůj BM do čistějších a melodičtějších vod. Jistě, řízky se občas klepou nekompromisně, nicméně i tak je ústup do přijatelnějších sfér znát. Osobně mi to ale nevadí.
Jeden z nejvíce obskurních rituálů roku 2024. Lidé (?) okolo IMPETUOUS RITUAL / GRAVE UPHEAVAL vyrukovali s neotesaným black/death metalovým manifestem. Divokost, chaotičnost, ale zároveň i slušný skladatelský skill. Hudba dle mého gusta. Více za týden.
Timothée Chalamet sa vraj na place nechal oslovovať Bob; naučil sa hrať na gitaru a spievať ako Dylan. Film, pokrývajúci roky 1961-65, stojí na hereckom a hudobnom výkone hlavných hviezd (a na skvele zapracovaných piesňach). Inak sa do hĺbky príliš nejde.
Vtipné intro je naozaj iba začiatok skvelého zážitku, ktorý nám opäť pripravili odviazaní a radostní Švédi. Tento let do Taškentu je naozaj veľká paráda. Vzletné melódie, príjemná atmosféra - hodinka uletí ako nič. Opäť raz nesklamali!
První deska po návratu Bobby Lieblinga z vězení potvrzuje teze o starých psech a nových kousích. Pro alespoň s nějakou starší nahrávkou obeznámené jedince album moc novinek nepřinese, na druhou solidní standard temného rocku/doomu ze staré školy potěší.
Hitový generátor sice pořád pracuje, ale už se z něj bez pravidelné údržby trochu kouří. Švédové opět natahují stopáž až někam k jedné hodině a to se hlavně ke konci nahrávky už dost projevuje. Stále příjemný poslech, ale trhlinky se postupně zvětšují.
Pohrobci skvělých GLACIATION se vrací po dlouhé dekádě s půl hodinou obtížně zařaditelného post BM, který oproti původní kapele působí podstatně lyričtějším, křehčím dojmem. Zároveň je to opět výzva pro posluchače propracovat se do téhle fascinující vize.
